Pro členy kroužku-zajímavosti a učivo :-)

SOVY

  • Kalous ušatý (VIDEO)

    Kalous je vlastně zmenšeninou všeobecně známého výra velkého. Je velký přibližně jako havran, převažující zbarvení je žlutohnědé se skvrněním...

  • Výr velký

    Výr velký je největší evropská sova; o tom ostatně vypovídá i jeho anglické jméno, které lze přeložit jako "orlí sova". Dosahuje rozpětí 180...

  • Kulíšek nejmenší

    Za melodickým pískáním kulíška nejmenšího by asi jen málokdo hádal sovu. Po pravdě řečeno, ono se jedná spíš o sovího trpaslíka, dokonce nejmenší...

  • Puštík obecný (VIDEO)

    Melancholické houkání puštíka obecného rozléhající se do hrobového nočního ticha dodá lesu tajemnosti i kdyby se jednalo o malý remízek na kraji...

  • Sova pálená

    Sova pálená je sice rozšířená prakticky po celé zeměkouli, mimo chladné oblasti, pouště a tropy, ale v řadě regionů není nikterak hojná. Zejména...

  •  

    Sýček obecný

    "Zasedá na střechách a někdy světlem přilákán přiletí zvědavě až na okna, lidem nevědomým a pověrečným na postrach," psal ve druhé polovině..

Dravci

Moták lužní

Moták lužní je bezesporu krásný dravec. Jedná se o elegantního letce, který je velmi obratný a nezvykle zbarvený. Zatímco samice je hnědá, na...

 
  • Káně rousná

    Káně rousná je dravec jen o něco málo větší než obecně známá káně lesní. Dosahuje hmotnosti většinou kolem jednoho kilogramu, ale větší samice...

     
  •  

    Moták pilich

    Hlas motáka pilicha nepatří asi mezi nejznámější hlasy našich dravců a podobně je tomu asi i s jeho vzhledem. Přitom zbarvení dospělého samce,...


  • 20. listopadu  2001     FotogalerieAudio  rubrika: Dravci

    Orel mořský (VIDEO)

    Orel mořský je náš největší druh orla a dosahuje v rozpětí svých mohutných křídel až 2,5 m. V 19. století u nás relativně běžně hnízdil, pak...

     
  • Moták pochop

    Když pozorujeme nad loukou nebo nad polem lovícího motáka pochopa, nemusíme dlouho přemýšlet, jak asi tento krásný dravec přišel ke svému rodovému...

  • Poštolka obecná

    Asi jen málokterý hlas budou znát návštěvníci našich stránek tak dobře jako nápadný hlas jednoho z našich nejběžnějších dravců - poštolky obecné....

  • Krahujec obecný

    Jen málokdo ví, jak vypadá krahujec a čeho je schopen. Tato skutečnost je dobře patrná kupříkladu z reakcí mnohých venkovských lidí po ztrátě...

  • Sokol stěhovavý

    Chrám panny Marie před Týnem, známější jako Týnský chrám, jedna z dominant Prahy, měl už před staletími výjimečné obyvatele. Kdysi na něm hnízdili...

  • 26. července  2001     Audio  rubrika: Dravci

    Káně lesní

    Vedle poštolky je snad nejobyčejnějším dravcem naší krajiny káně lesní, dříve také známá jako káně myšilov. Setkáme se s ní celý rok v otevřené...

     
  • 12. července  2001     Audio  rubrika: Dravci

    Jestřáb lesní

    Jestřáb lesní jako by nám symbolizoval odvěké nepřátelství mezi přirozeným predátorem a člověkem chovatelem - hospodářem, kterému jestřáb ujídá..

 
 

 

Tetřev hlušec

Po většinu roku žijí obě pohlaví odděleně a setkávají se většinou jen během toku. Ten probíhá od března do května na tradičních místech (tokaništích) na silných větvích nebo v řídkém porostu na zemi. Již večer předtím vydávají pronikavé říhavé zvuky („vržou“), a tokat začínají brzy při rozednění. Tok je tvořen následujícími fázemi: „pukáním“ („t-k t-k t-k“), „trylkem“ (zrychlené, několikrát opakované „pukání“), „vylousknutím“ (znějící jako mlasknutí jazykem; v některých oblastech zcela chybí) a „broušením“ (trvá 3-5 sekund a připomíná zvuk rychlého přejíždění brousku po kose). S výjimkou krátkého okamžiku při „broušení“, kdy neslyší (jsou hluší - odtud název hlušec), jsou po celou dobu velmi ostražití a v případě nebezpečí hlučně odlétají. Někdy však bývají zaznamenáváni samci s narušeným chováním, projevujícím se neobvyklou nebojácností či dokonce agresivitou vůči lidem.[1] Samice postupně navštěvují několik tokanišť, kde se vždy páří s dominantním samcem.[7]

ZÁKLADNÍ ÚDAJE Český název: tetřev hlušec Vědecký název: Tetrao urogallus Řád: hrabaví (Galliformes) Čeleď: tetřevovití (Tetraonidae) Hmotnost: průměrně 4 800 g kohout, 2 140 g slepice Délka křídla: průměrně 40 cm kohout, 29 cm slepice Věk: 10–12 let ve volné přírodě (v zajetí i 18 let) Tah: stálý pták Prostředí: rozlehlé komplexy jehličnatých či smíšených lesů Hnízdění: V. – VI. Snůška: 5 – 12 vajec Inkubace: 26 – 28 dní Vodění mláďat: VI. – IX. Potrava: jehlice, pupeny, bobule, listy; mláďata hmyzu

 

 

 

 

 

 Náhodný Test zlatá srnčí trofej:

www.cmmj.cz/Files/fb/fbeb11e8-ce85-4ca2-bf27-4a8915f60397.pdf

 

 

 

 

Orebice horská / Kuropta horská / Rock Partridge

(Alectoris graeca)

Vzhled

Tvarem těla připomíná orebice horská (Alectoris graeca) naši koroptev polní. Je ale větší (kolem 700 g). Pro určování je důležitý čistě bílý, ostře černě ohraničený podbradek. Podobně jako jiné orebice má červený zobák, červený lem oka a cihlově červené nohy. Na křídlech jsou v bílém podkladu příčné, spíše černé pruhy. Celkově je šedá (hlava, krk, hřbet a prsa) až světle hnědá (břicho a kostřec). Stejně jako koroptve mají také orebice rudohnědý okraj ocasu. Samice mají stejné zbarvení jako samci. 

orebice2.jpg

Potrava

V potravě je zastoupen především hmyz a jeho larvy, jiní drobní bezobratlí živočichové, semena, bobule a zelené části rostlin.

Rozmnožování

V období hnízdění žijí orebice v párech. Hnízdí na skalnatých alpínských svazích, tedy až nad horní hranicí lesa. Někdy také níže na pasekách a mezi roztroušenými stromy. Hnízdění probíhá v nadmořské výšce 1000 až 2000 m, nejčastěji mezi trsy trávy nebo mezi nízkými keři. Chladným severním svahům se vyhýbá. Samice si hnízdní důlek vystýlá částmi rostlin. Vajíčka jsou béžově žlutá s drobnými hnědými tečkami. Na snůšce (8-15 vajec) sedí 25 až 26 dní. Kuřata vodí oba rodiče.

Chování

Orebice horská obývá skalnatá místa obyčejně od 1500 do 2700 m n. m., kde velmi rychle a obratně běhá po svazích. Je to stálý druh, který mimo hnízdění žije pospolitě v hejnkách, která jsou tvořena i více rodinami (podobně jako u koroptve). Je velmi ostražitá a v nebezpečí rychle prchá. Létá jen výjimečně, spíš v nouzi, nízko nad zemí s rychlými údery křídel a plachtěním s nataženými křídly. Nejčastěji se prozradí hlasem. Když se cítí ohrožena, běží prudce do strmého kopce a pak se z vrcholu snáší dolů do údolí. Při běhu se ozývá ostrým čiřikavým hlasem a varuje tak další orebice v okolí před nebezpečím.

Hlas

Teritoriální volání představuje obvykle nepravidelný sled krátkých hrdelních velmi tvrdých tónů, občas přerušovaných rychlým kvokavým zvukem. Přepis by zněl asi takto „či-ček-či-ček-čí-čí-čí-ček“, ovšem v různých variacích. Nahrávku jejího hlasu si můžete pustit na webu Švýcarského ornitologického institutu.

Koroptev polní

slov. Jarabica poľná
něm. Rebhuhn
ang. Grey Partridge (Common Partridge)

Krajina našich předků hostila mnoho koroptví. Tolik, že jich bylo ročně loveno po statisících, a přece těchto ptáků neubývalo. Kohoutci čiřikali snad z každé meze a v brambořištích i jinde pomáhaly skromné koroptvičky sbírat hmyz a semínka plevelů, věrny své rodné hroudě. Přišly však jiné časy a krajinu změnily těžké stroje. Rozbily její terásky, políčka, meze a remízky a pozemky drobných rolníků spojily do velkých lánů, táhnoucích se za obzor. Koroptve strádaly, hynuly a nakonec z většiny míst zmizely. Přestaly se lovit a zákon je pojmenoval „ohrožené“. Tak se staly chráněným druhem, který potřebuje naši pomoc.

 

 koro1.jpg

   Bažant obecný

   Bažant obecný - klikněte pro zobrazení detailu

třída Ptáci
řád Hrabaví - Galliformes
čeleď Bažantovití - Phasianidae
rod Bažant - Phasianus

Vzhled

Samec bažanta patří svým zbarvením a velikostí k nejnápadnějším ptákům naší krajiny. Největší část těla je pokryta hnědě až medově zabarveným peřím s černými konečky. Letky jsou zabarvené šedozeleně. Krk tohoto nádherného ptáka zdobí výrazný bílý lem, který odděluje hnědavou hruď od modrozeleně zbarvené, kovově lesklé hlavy. Mimo to ho zdobí dlouhý ocas s hnědě a černě pruhovaným peřím. Samička je poněkud nenápadnější. Příroda jí oblékla do hnědočerného skvrnitého kabátu. Je menšího vzrůstu a má kratší ocas

Rozšíření

V 5 století před naším letopočtem byl objeven v Asii. V zemědělské krajině střední Evropy se objevil v 11. století. Od této doby se jeho oblíbené stanoviště nezměnilo. I dnes ho lze vidět v remízkách a neobhospodařovaných koutech v zemědělské krajině.

Způsob života a potrava

Většinu svého života tráví na zemí, vzlétá pouze když mu hrozí nějaké nebezpečí. Při letu je velmi hlučný. Na loukách a polích sbírá semena, plody a zelené části rostlin. V prvních týdnech života se živý i malými živočichy. Díky svému velmi obtížnému letu má bažant mnoho nepřátel, jeho hlavní zbraní proti nim je velký počet potomků.

Rozmnožování

Bažanti patří mezi polygamní druh, to znamená, že sameček není věrný pouze jedné samici. Právě díky polygamii je tento druh životaschopný - kdyby tomu tak nebylo, mohlo by se stát, že by tento druh již dávno vyhynul. U bažantů totiž docházi velmi často k úmrtí mláďat, především kvůli nepřízni počasí a nedostatku živočišné potravy. Po oplodnění snese samička 8 - 12 vajíček (někdy i více), ze kterých se po 23 - 24 dnech líhnou mláďata. Snůška je dobře ukryta v mělké hnízdní jamce v rákosí či křoví. Po 10 - 12 dnech jsou mláďata schopna letu. Na matce jsou závislá 70 - 80 dní od vylíhnutí.

Ochrana

Podle vyhlášky č.245 je bažant hájen od dubna do září. V ostatních měsících ho lze lovit (ve vyhlášce jsou bližší informace).

   
   
hlavní znaky Poměrně velký pták s dlouhým ocasem, kovově leskou modro zelenou hlavou a červenou obličejovou maskou a bílým lemem. Na těle hnědé peří s černými konci. Letky jsou šedozelené.
způsob života samotářský
rozšíření ČR Celá
rozšíření svět Asie
potrava semena, plody, části zelených rostlin, v mládí malí živočichové
doba sezení na vejcích 23 - 24 dní
počet mláďat 8 - 16

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Daněk evropský

 

(Dama dama)

Popis

Pojmenování: samec-daněk, samice-daněla, mládě-daňče. Výška v kohoutku u daňků je 85 až 110 cm, daněly 75 až 90 cm. Má válcovité tělo, dlouhé běhy a dlouhou kelku. Starší daněk má na krku znatelný ohryzek. Délka těla daňků je 135 až 175 cm, daněly 115 až 140 cm. Ocas je dlouhý 18 až 27 cm. Hmotnost daňka je 40 až 95 kg, daněly 25 až 50 kg. Zbarvení srsti je v létě červenohnědé s bílými skvrnami v podélných řadách, na hřbetě je tmavý pruh, spodek těla žlutobílý od hrudi po obřitek. V zimním zbarvení je skvrnitost většinou málo patrná a na hřbetě převládá šedohnědý nebo černý tón. Barevné odrůdy, jako černá se šedobílým spodkem těla nebo úplně bílá, byly s oblibou chovány v některých oborách. Obřitek daňčí zvěře je smetanově bílý, černě lemovaný. Kelka je vrchu zbarvena temně šedě až černě, na spodu je žlutavě bílá.

 Daněk v říji rochá (hluboké zvuky), daněly i daňčata se ozývají daleko slyšitelným hlasem, který je podobný hrdelnímu zajíkavému pískání. Ze smyslů má daňčí zvěř nejlépe vyvinutý čich, který jí umožňuje včas rozpoznat nebezpečí, vyhledávat potravu, má značný význam v říji a v sociálních vztazích mezi jedinci daňčí populace. Daněk je větší, má parohy lopatovitého tvaru a dlouhý na dálku viditelný střapec (prodloužená srst vyrůstající z předkožky, která obklopuje konec penisu - žíly).

Biologie

 V čistých jehličnatých lesích nenachází dostatek potravy a je nucena vycházet do polí, kde pak působí značné škody na polních kulturách, a to jak pastvou, tak i rozšlapáním a rozválením porostů kulturních rostlin, neboť tam zaléhá i přes den. Na jaře spásá rašící vegetaci, v létě dává přednost lupenatým složkám rostlin, s oblibou přijímá obilí v době mléčné zralosti i dozrálé. Na podzim intenzivně sbírá semena a plody dřevin, keřů i travin a bylin. V zimě okusuje letorosty keřů a dřevin a zbytky suché vegetace. Je aktivní i přes den, ráda se sluní na loukách a pasekách. Tam kde je rušena, mění aktivitu na podvečerní i noční. Po říji se obě pohlaví od sebe oddělí a vytvoří samostatné tlupy, které bývají mnohem početnější než tlupy jelení zvěře. Samotářsky žijí pouze přestárlé nebo nemocné kusy.

Daňčí říje začíná počátkem října a ve druhé polovině října vrcholí, mnohdy se protáhne až do listopadu. Probíhá na oblíbených říjištích, obvykle na volném prostranství nebo ve starých prořídlých porostech. Daňci se v říji ozývají chraptivým rocháním. Na říjišti shromažďuje daněk kolem sebe 6, až 12 daněl, které jsou doprovázeny daňčaty. Často dochází mezi silnými lopatáči k urputným soubojům o tlupy daněl. Při soubojích nedochází k vážným poraněním, časté však je přeražení lodyhy. Při vyrovnaném poměru pohlaví se říje aktivně účastí pouze lopatáči. Mladí daňci říjí pouze pasívně, daněly se naopak aktivně účastní říje již ve druhém kalendářním roce. Daněk se během říje nekaliští, vyhrabává však mělké doliny, kde se chladí. Daněla je těžká 31 až 32 týdnů. Klade převážně v červnu (v květnu asi 12%, v červnu 72% a v červenci až 16%) jedno, někdy i dvě daňčata. Daněla po dobu asi jednoho měsíce intenzivně kojí.

Daněčkům během 6 měsíce dorůstají pučnice, které v prosinci začínají kostnatět, po zimě nasazuje daněček první paroží (špičák bez růží) které vytlouká ve stáří 14 měsíců. Zvlášť dobře založení jedinci nasazují však mnohem dřív (ihned po zkostnatění pučnic) krátké špičky ve tvaru kuželíků, v dubnu až květnu je vytlučou a ihned shodí. Tito daňci pak nasadí jako roční paroží druhé, většinou silného špičáka nebo vařečkáče, shazují pak stejně jako daňci ve stáří dvou let, tj. v červnu následujícího roku. U dobře založených daňků mají druhé, popřípadě třetí parohy znatelnou růži, očník a opěrák, ukončené buď hrotem (šesterák) nebo v horní části s lodyhou rozšířenou až zploštělou, vytvářející malou lopatku, někdy vykrojenou. Toto a další paroží je pat vytloukáno v srpnu až září a shazováno v květnu, u starých daňků i v dubnu. Starším daňkům se tvoří lopaty, vznikající plošným rozšiřováním lodyh nad opěrákem. Podle síly lopaty se rozeznávají lopatkáči a lopatáči.. Poslední prst na konci lopaty se nazývá hák, bývá vyš a vyvinutý až u starších daňků .

Přebarvování probíhá podobně jako u jelení zvěře. Jarní v květnu až v červnu, podzimní pak postupně během září až v říjnu. Nejdříve přebarvují kusy mladší, pak starší a nakonec kusy nemocné.

Rozšíření v ČR

Původně k nám zavedená daňčí zvěř byla až do devatenáctého století chována výlučně v oborách (Hluboká, Lány, Žehušice, Opočno, Jabkenice, Březka, Veltrusy, Hukvaldy, Náměšť aj.). O počátcích chovu daňka u nás chybějí přesné zprávy. První zmínka pochází z roku 1465 z Podivice n aVaškovsku. Od roku 1548 byli daňci prokazatelně chováni v pražské Královské oboře ve Stromovce a při přemnožení byli vypuštěni i do volnosti, kde dlouho nepřežili.

 

 

 

Zdravověda

V článku najdete způsoby ošetření nejen těch nejběžnějších poranění. Podíváme se na odřeniny, puchýře, podvrknutí či vymknutí kotníku, krvácení z nosu, úpal a úžeh, ale i zlomeninu či omrzlinu.
Zapamatuj si, že u těžších poranění je nejlepší pomocí , rychle přivolat pomoc dospělých !!!
Ošetření odřeniny a malého zranění.

  • znečistěnou ránu omyjeme (můžeme vyčistit i měkkým kartáčem) - vydezinfikujeme a překryjeme náplastí nebo sterilním krycím obvazem. Lépe je však ponechat ránu na sucho.
  • po zastavení krvácení u řezné rány přiblížíme okraje rány k sobě tzv. mašličkovým stehem z náplasti.

Jak ošetřit puchýře na rukou a nohou ?

  • nestrháváme
  • prasklé řádně vydezinfikujeme
  • zalepíme náplastí nebo převážeme sterilním krycím obvazem

Podvrtnutí nebo vymknutí kotníku.

  • kotník chladíme, obvážeme a zafixujeme
  • přivoláme dospělou osobu a zraněného dopravíme k lékaři

Zlomenina horní nebo dolní končetiny

  • s poraněnou končetinou nehýbáme, nesnažíme se ji narovnat!
  • zavoláme co nejrychleji dospělou osobu a záchranou službu
  • fixace přes dva klouby
  • znehybnit-klacek,..

Číslo záchranné služby:
155 - platí pro celou Českou republiku
112-platí pro vše
Kdy a jak přiložit tlakový obvaz?

  • Přikládá se na sečné a řezné rány, pokud je potřeba zastavit krvácení (v případě, že by hrozila větší ztráta krve).
  • Ránu párkrát omotáme sterilním obvazem, potom přiložíme celou ruličku obvazu a celé omotáme obvazem.

Jak zastavit krvácení z nosu?

  • přiložíme studený obklad na zátylek
  • hlava je v mírném předklonu
  • oběma prsty můžeme na několik minut stlačit obě nosní dírky

Jak léčit úpal a úžeh ?
Úpal
= přehřátí organismu v prostředí s vysokou teplotou a vlhkostí vzduchu

  • dostatek tekutin/li>
  • studené obklady
  • postiženého uložit na chladném dobře větratelném místě

Úžeh
= forma úpalu při dlouhém pobytu na slunci s nepokrytou hlavou

  • dostatek tekutin (minerálky bez bublinek)
  • uvolnit oděv
  • studené obklady

Jak ošetřit omrzliny?

  • pozvolna zahřívat postižené místo ( na sucho i vlažnou vodou)
  • podávat teplé nápoje
  • celkově postiženého zahřát

Vyražený dech

    počkat rozdýchá se sám,uklidňovat

 

STABILIZOVANÁ POLOHA:

- udržuje volné dýchací cesty a brání vdechnutí krve nebo žaludečního obsahu při zvracení.

 

obrázek

 

 

 

Rozdíl mezi králíkem divokým a zajícem polním

KRÁLÍK DIVOKÝ:
Stavba těla: malý, spíše podsaditý
Hmotnost: 1-2 kg
Barva srsti: šedohnědá, břicho šedobílé
Počet chromozomů: 44
Životní prostředí: zarostlá krajina, okraje lesů, kopce s písčitou půdou, parky
Socíální chování: žije společensky v koloniích

Způsob útěku: zdatný sprinter
Doba bžezosti: 28-31 dní
Počet vrhů: 4-6 za rok
Počet mláďat ve vrhu: 3-4 mláďata (mimořádně 6)
Místo porodu: vlastní vyhrabané nory s hnízdy
Mláďata ři narození: holá, slepá, hluchá, bezmocný
 
 
ZAJÍC POLNÍ:
Stavba těla: velký, štíhlý s dlouhými končetinami, uši jsou delší než hlava
Hmotnsot: 2,5-6 kg
Barva srsti: hnědá až načervenalá, břicho čistě bílé, uši mají tmavé špičky
Počet chromozomů: 46
Životní prostředí: stepi, otevřené pastviny
Sociální chování: samotář
Způsob utěku: vytrvalý běžec
Doba březosti: průměrně 42 dní
Počet vrhů: 3-4 za rok
Počet mláďat ve vrhu: 1-4 mláďata:osrstěná a vidí

Místo porodu: otevřenéprhlubně v zemi:kotel
Mláďata při porodu: osrstěná, vidí, slyší, brzy samostatná
Honcování:rozmnožování

MUFLON

Český název : Muflon

Latinský název : Ovis musimon

Třída : savci

Řád : sudokopytníci

Čeleď : turovití

Popis : Mufloni váží 25-45 kg, samice - muflonky 20-28 kg. Mufloni jsou dlouzí 100 až 125 cm a v kohoutku měří 65 až 75 cm. Charakteristickým znakem samců tohoto živočišného druhu jsou zahnuté rohy- toulce. V prvním roce života dosahuje muflon průměrné délky toulců 10 cm. Ve druhém 20-25 cm, ve třetím roce 35-40 cm, ve čtvrtém 50-60 cm, v pátém 70-75 cm a v šestém až 90 cm. Uvádí se,že byli uloveni mufloni jejichž délka toulců byla až 100 cm. Samice jsou bezrohé i když se vyskytly ovce s krátkými, max. deseticentimetrovými růžky. Zimní srst muflonů je tmavá až dočerna se světle šedou nebo žlutobílou skvrnou na obou bocích, tzv. Sedlem, nebo-li čabrakou. Na hrudi a kořenu krku má muflon v zimě dlouhou tmavou hřívu-rouno. Letní srst je zvrchu rezavá a uprostřed světlá.
Mufloni žijí v diferencovaných tlupách. V čele tlupy muflonek,muflončat a mladých beranů do 2 let bývá dospělá muflonka. Staří berani žijí buď samotářsky, nebo se sdružují v několikačlenné tlupy.
Říje probíhá od konce října do konce listopadu. Pohlavně dospívají mufloni druhým rokem. Muflonka je březí asi 5 měsíců (148-159 dní) a rodí od března do dubna jedno, někdy i dvě muflončata, která přibližně po třech týdnech kromě mateřského mléka začínají přijímat i zelenou potravu.

Výskyt : "Původním" domovem muflona jsou podle zoologů středomořské ostrovy Sardinie a Korsika.
Životním prostředím muflona v naších podmínkách jsou především lesy. Jen někdy vychází do luk a polí. Muflon má rád jižní svahy členitých kamenitých terénů pahorkatin se suchou a tvrdou půdou. Nedaří se mu v lesích s vlhkou, měkkou půdou, kde mu přerůstají spárky, protože si je nemohou si je obrušovat

 

 

 

 

Myslivecká kynologie

Historie psa:Pes byl používán k lovu jako honič,pomáhal zvěř vyhledat,vyhnat z úkrytu a hlavně stavit na jednom místě tak dlouho,aby ho skupina lovců mohla

usmrtit.Časem se vyvinula různá plemena.

Lovecký pes dnes slouží ke každodenní práci v honitbě.Při pochůzce upozorňuje myslivce na skrytou zvěř,na zvěř padlou,při dohledávání postřelené zvěře při honech....

Zákon o myslivosti nařizují uživatelům honiteb používat při výkonu práva myslivosti(lovu..)lovecky upotřebitelné psy a to podle velikosti a charakteru honitby,počtu střelců a i při dohledávce a dosledu.

Popište mysliveckou mluvou části těla psa:

hlava,slechy,oko,nos,horní a dolní pysk-morda,hruď,břicho,slabiny,běhy,pyj a ráže v šourku,prut-ocas,hřbet,kohoutek
 

Plemena loveckých psů: 7 skupin:

Ohaři:kontinentální:Český fousek-národní plemeno,německý krátkosrstý ohař,výmarský ohař,munsterlandský ohař

        anglický:pointr,irský setr

Slídiči:německý křepelák,anglický kokršpaněl

Retrívři, přinášeči:labrador retrívr

Honiči:slovenský kopov,beagl

Barváři:bavorský a hanoverský

Jezevčíci:hladkosrstý,drsnosrstý,dlouhosrstý

Teriéři:český teriér-národní plemeno,jagdteriér

S L Í D I Č I

V E L Š Š P R I N G R Š P A N Ě L É

Staré lovecké plemeno,
používané k lovu a hlídání
pasoucích se stád dobytka.
Vzhledem k tomu, že tito psi nebyli kříženi s jinými plemeny, udrželi si své lovecké vlastnosti, ze kterých vzniká především nos a hlasitost. Do našich podmínek se výborně hodí pro svou všestrannost. Svou slídičskou práci provádějí velmi dobře na poli, v lese i ve vodě. Nalezenou zvěř hlasitě oznamují a drobnou zvěř včetně zajíce s vrozenou chutí přinášejí. Při dohledávce postřelené zvěře pracují jako barváři a osvědčují se i při lovu černé zvěře. Pro svůj vzhled a přítulnou povahu se stávají miláčkem celé rodiny.
K O K R Š P A N Ě L
   
R E T R I E V E R
Retrívři jsou skupina psů, která je na první pohled jednotná - mohutní, ale ne velcí, silní psi s delší až dlouhou srstí a dobrými loveckými vlastnostmi. Obliba, které retrívři dosahují, pramení především z povahy a úžasné ochoty ke spolupráci s vůdcem, ať už se tato vlastnost projevuje při lovecké práci či při plnění úlohy společenského psa.
NĚMECKÝ KŘEPELÁK
AMERICKÝ KOKRŠPANĚL
 
   

O H A Ř I


VÍTĚZ

61. Memoriálu
Karla Podhajského
* SENT KOŘENICE *
CACIT, CACT, I.cena, 487 bodů
 
Ohař je všestranný lovecký pes, jehož pravé místo je v polních honitbách s hojnou drobnou zvěří. Svým jemným nosem umí zvěř vyhledat a pevně ji vystavit. Často umí dostihnout, chytit a přinést postřeleného zajíce nebo bažanta. Dohledává zvěř, která po ráně zapadla do polních kultur nebo travin. Z rákosu vyhání vodní pernatou zvěř a divoké kachny přináší i z vody. V honitbě pomáhá najít škodnou zvěř, zejména toulavé kočky. Je-li cvičen na barvě, pracuje i jako barvář.
*** Naše národní plemeno, uznané jako standard roku 1963 je ČESKÝ FOUSEK - hrubosrstý ohař, vyšlechtěn v I.polovině XX.století. ***
P O I N T R
A N G L I C K Ý     S E T R
G O R D O N S E T R
 
ČESKÝ FOUSEK
 
SLOVENSKÝ HRUBOSRSTÝ OHAŘ
NĚMECKÝ OHAŘ KRÁTKOSRSTÝ
   
MAĎARSKÝ KRÁTKOSRSTÝ OHAŘ

Všestranně lovecky upotřebitelný pes pro lov v poli, na vodě i v lese.

Jeho charakteristickými vlastnostmi jsou zejména výrazný smysl pro stopu, pevné vystavování, vynikající vlohy pro přinášení a cílevědomé sledování stopy na vodě při velké ochotě k vodní práci.
Dobře zvládá práci v obtížném terénu i extrémní počasí. Nesmí projevovat bázlivost po výstřelu, strach ze zvěře, absenci vloh k vystavování a přinášení a nechuť k vodní práci.
Pro svou bezproblémovou povahu a přizpůsobivost je vhodný i k držení v bytě.
ATIMA Z GROBEHO OBORY a LORD AKCEZAL - DINO
z chovatelské stanice maďarských a výmarských ohařů z PANKRÁCKÉHO VRŠÍČKU
www.pankrackyvrsicek.com
 
I R S K Ý     S E T R
NĚMECKÝ DLOUHOSRSTÝ OHAŘ
Je prapůvodní německé plemeno, používané k lovu zejména ve střední Evropě, jeho výskyt můžeme sledovat již od IX.století s latinským názvem "Canic extrarius major", lidově "pes ptačí", či "pes vodní", dříve v českých zemích též "křepelák". Dlouhosrstý ohař pevně vystavuje, spolehlilvě přináší a dohledává, je vynikající při sledu zvěře spárkaté, při práci ve vodě, je ostrý na škodnou, spolehlivě hlídá a snáší nejtvrdší povětrnostní podmínky. Pro tyto dobré vlastnosti ho používají především lesníci-myslivci. Je však oblíben i u ostatních myslivců pro svůj exteriér. Vyskytuje se jako hnědák, světlý bělouš s plotnami a hnědou hlavou, s hnědými plotnami nebo pláštěm na bílém podkladě, nebo světlý bělouš bez ploten, avšak vždy s hnědou hlavou.



   
     
Velký münsterlandský ohař
Malý münsterlandský ohař
VÝMARSKÝ OHAŘ
Výmarský ohař je známý jako samostatné plemeno již téměř sto let, ale doposud se nepodařilo ujednotit názor na jeho původ. Uvádí se, že mezi jeho předky se nacházeli barváři, brakýři, před časem se dokonce objevil i názor na vliv dogy na šedé zbarvení, atp. Rovněž jeho zeměpisný původ je zatím neznámý.. Je to pes, vzbuzující většinou pozornost svým neobvyklým zbarvením, výbornými loveckými vlastnostmi a velkou oddaností svému pánovi. Je všestranný, lehce ovladatelný, náruživý, avšak nikoliv nadměrně temperamentní pes. Vyznačuje se systematickým hledáním, pozoruhodně dobrým nosem, ostrostí na škodnou zvěř, spolehlivostí ve vystavování a při práci ve vodě. Má zvláštní sklon k držení stopy, k přinášení ztracené zvěře a k přinášení vůbec.
Z chovatelské stanice maďarských a výmarských ohařů z PANKRÁCKÉHO VRŠÍČKU
www.pankrackyvrsicek.com

B A R V Á Ř I

BAVORSKÝ BARVÁŘ
Barváři jsou jedni z nejstarších plemen psů, kteří si zachovali v podstatě stále stejný vzhled po celou dobu své existence. Nebývají chováni pro krásu, ale pro užitek a obvykle nežijí jako pouzí společníci člověka ve městech. I když jako takový se dobře uplatní, protože barvář, i přes svůj jaksi trochu podmračený vzhled, je pes milý a přítulný, svému pánovi plně oddaný. Existují dvě plemena barvářů: HANNOVERSKÝ A BAVORSKÝ.

H O N I Č I   ( B R A K Ý Ř I )

Slovenský kopov je výborný lovecký pes ze skupiny honičů - nejstarší plemeno od počátku organizovaných lovů. Je to výborný pomocník myslivce, osobní strážce i dobrý hlídač. Velmi dobře se hodí pro myslivce z povolání do každé honitby, kde žije a loví se spárkatá zvěř. Je hlasitý a vytrvalý, při naháňkách na černou zvěř nahradí deset honců, prohledá každé místo v leči, kde to jen trochu zavání divočáky, které vášnivě rád pronásleduje. Nejlépe se však upatní při dosledu veškeré spárkaté zvěře. Při nahánění se seznámí se stopami veškeré zvěře, a proto mu nevadí, na jakou stopu ho nasadíte. Hodí se velmi dobře k individuálnímu lovu lišek a divočáků a k prohánění malých houštin. Čerstvě postřelenou zvěř dohledává bez řemenu a brzy zastavuje, protože je rychlý a ostrý. Nestává se , že by při delším sledování zvěře zabloudil, neboť má výbornou vrozenou orientaci v terénu.
ŠTÝRSKÝ BRAKÝŘ
BEAGLE
JEZEVČÍKOVITÝ
     
B A S E T
Patří ke krátkosrstým honičům,
kteří sice nepřekypují živostí a rychlostí,
ale je houževnatý a má vynikající nos.
Z hlediska použitelnosti v myslivecké praxi zde řadíme i tyto dvě plemena.
BULTERIÉR
IRSKÝ TERIÉR

N O R N Í C I


              velšteriér
T E R I É Ř I
Všichni teriéři jsou svým způsobem plemena lovecká - kdysi pradávno určená k lovu lišek a jezevců, potkanů, krys a jiné drobné havěti. Jejich jméno pochází z latinského terra, což je země. K nám se jejich pojmenování dostalo z angličtiny, protože Anglie je vlastí teriérů. Většina teriérů má výšku do 40cm a pracují jako norníci, i když někteří vykonávají myslivci i docela úspěšné služby při nahánění zvěře.
U nás jsou nejznámější foxteriéři hladkosrstý a drsnosrstý, velšteriér, skotský teriér, lejklendský teriér, jagdteriér a český teriér. Jagdteriér je svým původem plemeno německé a český teriér naše národní české. Ostatní plemena jsou anglická, jak je rovněž možno poznat z názvů: pocházejí např. ze severozápadní Anglie - kraje jezer (anglicky lake). Německý jagdteriér je typicky pracovní plemeno a byl vyšlechtěn pro použití v myslivosti nejen jako norník, ale i k lovu černé zvěře. Český teriér, který má velmi dobré lovecké vlastnosti, se takového rozšíření a obliby mezi myslivci nedoznal...
FOXTERIÉR HLADKOSRSTÝ
FOXTERIÉR DRSNOSRSTÝ
LAKELAND TERIÉR
VELŠTERIÉR
   
ČESKÝ TERIÉR
J A G D T E R I É R
 
J E Z E V Č Í C I
Patří do skupiny tzv. malých plemen loveckých psů. Při výkonu práva myslivosti se v současné době u nás nejvíce používá na povrchu, při dosledu spárkaté zvěře (práce na barvě), jako slídič při lovu drobné zvěře v nepřehledném terénu, jako honič, zejména na černou zvěř, jako norník na lišku v přírodních norách. Mají velku oblibu pro své lovecké a povahové vlastnosti. Standard FCI rozeznává podle osrstění jezevčíky: HLADKOSRSTÉ, DLOUHOSRSTÉ A DRSNOSRSTÉ.
JEZEVČÍK DRSNOSRSTÝ
JEZEVČIK HLADKOSRSTÝ
JEZEVČÍK DLOUHOSRSTÝ
 
 

 

Nemoci psů:

1/ VZTEKLINA: nakažlivé onemocnění zvířat a člověka s akutním průběhem,končí smrtí.

                        Onemocnění postihuje především centrální nervový systém

2/PARVOVIRÓZA:jedna z nejnebezpečnějších chorob,která postihuje zejména stěňata.Vyskytuje se

                                    průjem a zvracení psa.

3/PSINKA:jde o akutní nakažlivé onemocnění, které bylo zavlečeno do Evropy z Ameriky v 18. století.

Na našem území byla psinka zaznamenána po první   

světové válce jako velmi nakažlivé onemocnění s vysokou úmrtností zejména u psů. 

4/TASEMNICE,ŠKRKAVKY:žijí ve střevě

5/CIZOPASNÍCI:VŠI,BLECHY,KLÍŠTĚ,ZÁKOŽKA

6/DYSPLAZIE kyčelního kloubu:vyloučení z chovu

 

zkoušky loveckých psů

 

Pes doprovázel člověka při lovu už od pradávna, ještě před používáním střelných zbraní. Psi zpočátku pracovali ve smečkách. Byli  využíváni k vyhledávání zvěře, vyhnání z úkrytu a hlavně ke stavění zvěře, dokud se lovci nemohli přiblížit a zvěř ulovit.

Postupným křížením psů s charakteristickými vlastnostmi došlo k vyhranění sedmi hlavních skupin loveckých psů:

* ohaři, zvěř naleznou a vystaví (vystavování, tj. vlastnost, díky níž ohař po navětření zvěře zastaví, přikrčí se, přisedne nebo zvedne přední běh a v této poloze čeká nehnutě do příchodu vůdce)

* slídiči, jejich hlavním úkolem je sledování zvěře současně s hlasitým projevem

* retrívři, přinášení ulovené drobné zvěře 

* honiči, zvěř hlasitě sledují a nadhánějí lovci

* barváři, pracují na barvě postřelené jelení zvěře

* jezevčíci, dokáží pracovat v norách

* teriéři, psi všestranného použití

Nejpočetnější skupinou mezi loveckými psy jsou ohaři.

Skupina ohařů se dále dělí podle původu plemene na kontinentální a anglické ohaře (setři, pointři). Současný ohař je využíván jako všestranný lovecký pes, čehož důkazem jsou jejich prezentace na  různých  zkouškách a vrcholných soutěžích loveckých psů. Specialistou na vystavování více méně stále zůstává anglický ohař.

V současné době jsou lovecké vlohy a upotřebitelnost ohařů prověřovány na několika typech zkoušek, pořádaných Českomoravskou mysliveckou jednotou podle zkušebních řádů pro lovecké psy.

Podle charakteru se dělí na zkoušky vloh, při nichž dochází k posouzení vrozených vloh psů a ostatní zkoušky, kde pes prokazuje loveckou upotřebitelnost pro daný druh použití v myslivosti.

Zkoušky vloh (ZV) - jsou důležité pro kontrolu dědičnosti, vhodné kvůli kontrole výchovy a usměrnění dalšího výcviku. ZV se mohou účastnit všichni ohaři, jedenkrát, než obstojí.

Podzimní zkoušky (PZ) - po jejich absolvování je ohař hodnocen jako lovecky upotřebitelný pro hledání a přinášení drobné zvěře. Mohou se jich účastnit všichni ohaři bez ohledu na již dříve absolvované zkoušky.

Lesní zkoužky (LZ) - zkoušky pro loveckou upotřebitelnost k dohledávání zvěře v lesních honitbách a jiných s plánovaným odstřelem spárkaté zvěře.

Speciální zkoušky z vodní práce (SVP) - speciální zkoušky pro prokázání upotřebitelnosti loveckého psa v oblasti s rozsáhlými vodními plochami, kde se loví vodní zvěř.

Všestranné zkoušky (VZ) - prokazuje se zde vyšší stupeň použitelnosti psa v lovecké praxi a vyšší úroveň cvičitelů. Zvládnutí zkoušky je průkazem vhodnosti ohaře jako všestranného loveckého psa. Podmínkou účasti na VZ je úspěšné absoulvování PZ nebo LZ.

Vrcholné soutěže pro ohaře:

Memotiál Richarda Knolla - vrcholná soutěž ČR o titul "Všestranný vítěz ČR". Lovečtí psi se kvalifikují na základě výsledků VZ.

Memoriál Karla Podhajského - vrcholná mezinárodní soutěž ohařů o titul "Vítěz MKP". Vítěz v první ceně obdrží titul CACIT (čekatelství mezinárodního šampiona práce) a CACT (čekatelství mezinárodního šampiona práce ČR). Druhý pes v 1.ceně obdrží tituly res.CACIT a res.CACT. Tyto tituly se zadávají pro všechna zúčastněná plemena ohařů. MKP se smí účastnit pouze 20 nominovaných psů, z toho deset psů z ČR a 10 zahraničních psů.

A ještě něco ze soudku terminologie v lovecké kynologii:

Víte že,

pes načínač je pes, který začne zvěř po uchopení místo donesení vůdci sám konzumovat;

pes hrobař místo přinesení zvěř zahrabe

pes mačkal znehodnotí zvěř nadměrným zmáčknutím

 

 

     

 

 
   
   
   
   
   
   
   
   
   
   

 

 

 

Liška obecná

Liška obecná

V zimě, především ale v období kaňkování, tj. v době liščích námluv, od ledna do března, můžeme v noci zaslechnout chraptivý, protáhlý štěkot lišek. Myslivecky řečeno, lišky skolí. Skolení je hlasový projev, kterým liška oznamuje svým soukmenovcům něco na způsob "tady jsem a toto je mé teritorium", dost možná, že tím chce říci i "jsem volná a toužím po lásce".

Po námluvách a období březosti, poněkud kratší než u psa domácího, tedy konkrétně po 50 až 52 dnech liška v pečlivě vystlané noře vrhá 3 až 8 mláďat, vzácně i více. Ta jsou kojena zhruba jeden měsíc a od okamžiku, kdy prohlédnou, tedy po dvou týdnech, jim matka začíná předkládat i masitou potravu. V té době se mláďata v noře začínají i výrazněji ozývat. Jsou-li spokojena, vrní, když se ale naštvou, dokáží už i pěkně skučet. 

Opravdové škody na zvěři však liška může páchat až po odstavení mláďat. Tehdy mají liščata náramnou chuť k jídlu a přepečliví rodiče je pak i v nadbytku zásobují vším, co jim přijde do cesty, ale ne tak docela. Škodlivost lišky je totiž značně závislá na nabídce její obvyklé kořisti, a tou jsou především různí hlodavci. V případě, že jich je nedostatek, loví prakticky vše, co zmůže, až do velikosti čerstvě narozeného srnčete. Nedostatek vhodné potravy někdy donutí lišku překonat i její vrozenou plachost, a ta pak je schopna lovit i domácí drůbež přímo na hospodářských dvorech.

Škodlivost lišky na lovné zvěři je často příliš přeceňována. Je nutné mít na zřeteli i její užitečnost, spočívající v hubení drobných hlodavců v lesních i polních kulturách. Užitečná je i tím, že z přírody odstraňuje slabé a nemocné jedince a neopovrhne ani zvěří padlou. I liška má své nezastupitelné místo v naší přírodě a navíc bezesporu patří mezi nejhezčí představitele naší zvířeny. Uvědomte si i skutečnost, že sám člověk se dost často chová v přírodě daleko hůře než nejkrvelačnější šelma. 

Přenáší VZTEKLINU a PRAŠIVINU!!!!

Základní údaje

Liška obecná (Vulpes vulpes). Rezavě zbarvená psovitá šelma s bílou spodinou těla a bílou špičkou ocasu (tzv. květem). Tělo má dlouhé 50 až 80 cm, ocas 30 až 50 cm. Dokáže se přizpůsobit nejrůznějším typům prostředí, nejběžněji se však vyskytuje v lesích, na které navazují otevřené plochy. Ve svém okrsku má několik nor, z nichž jedna je hlavní a nejčastěji využívaná. Živí se drobnými živočichy, převážně hlodavci a hmyzem, a příležitostně také různými lesními plody. V zimě a v době odchovu mláďat je aktivní i během dne, v jiných obdobích především večer a v noci.

STOPY

1342771268-stopy-02.jpg

Jak stopovat zvířata

Nezapomeňte, že při návštěvě lesa se musíte chovat stejně, jako jeho obyvatele – potichu a opatrně. Může se stát, že stopa, kterou sledujete je čerstvá a dovede vás přímo ke zvířeti!

Díky stopování můžete zjisti, kudy jednotlivá zvířata ráda chodí. Vezměte si k ruce mapku a pokaždé, když půjdete stopovat, zakreslete nalezené zvířecí trasy. Časem tak budete jako zkušený stopař vědět, kudy běžně prochází liška a kde se rád nachází ježek. Nejdříve se musíte rozeznat jednotlivé stopy zvířat – podívejte se na naši stopařskou pomůcku. Jako první se třeba zkuste naučit základní znalost každého stopaře – odlišit stopu lišky od psí. Při pozorném pohledu zjistíte, že stopa lišky má na prostředních prstech drápy, které směřují k sobě. Psí drápy směřují rovně. Nápovědou alespoň pro odhad zvířete vám bude samotná velikost stopy – je úměrná velikosti celého zvířete.

 

Prase divoké

(Sus scrofa)&Prase divoké

Prase divoké je savec, všežravý sudokopytník.
Je to divoce žijící předchůdce prasete domácího.
Samec, se nazývá kanec nebo kňour. Samice, je bachyně nebo také svině. Mláděti se říká sele.

1) Vzhled
- délka těla 110 - 200 cm
- výška v ramenou vzrostlých kanců, je až 1 m
- hmotnost 50 - 200 kg u kance, a u bachyně 35 - 160 kg
- srst je černá, hnědá, až béžová
- Mláďata, jsou podélně pruhovaná, pruhy jsou béžovo - hnědé
- Kancům vyrůstají z čelistí špičaté kly, kterým se říká zbraně

2) Výskyt
- Vyskytuje se v celé Evropě, Asii a severní Africe
- vyhubeno bylo v Severní Americe, na Britských ostrovech a v celé Skandinávii.
- Zdržuje se výhradně v lesích, ale nevyhýbá se ani polím.

3) Potrava
- prasata jsou praví všežravci.
- žere žaludy, bukvice a různé lesní plody, ale také červi a drobné obratlovce. Loví i krysy, myši a zajíce. Požírají také mršiny divoké zvěře.
- velmi oblíbenou pochoutkou, je kukuřice a další zemědělské plodiny

4) Život
- Divoká prasata, se pohybují v tlupách. Jádrem tlupy, je bachyně se svými mláďaty. Kanci jsou samotáři a nestarají se o mláďata
- běhají zvláštním typem klusu, při útěku umějí i rychle cválat. Jsou zdatní plavci.
- Prasata mají, velmi dobrý sluch a čich a nepříliš dobrý zrak. Nos, neboli rypák, jim slouží také při rytí, když hledají hmyzí larvy.
- Přes den se divoké prase ukrývá v hustém houští, nebo v rákosí u rybníků, aktivní je teprve na večer.

Často se válí v bahnitých tůních, zaschlá vrstva pak tvoří krunýř.

5) Rozmnožovaní
- paření probíhá, od listopadu do prosince. V březnu až v květnu, vrhá bachyně 3 - 12 mláďat, které 2 měsíce kojí
- o selata pečuje sama.
- Bachyně brání svá mláďata, a proto může být nebezpečná i člověku, takže je dobré se jí vyhnout

6) Příbuzní
- příbuzný prasete divokého, je například prase bradavičnaté, žijící na savanách Afriky

7) Zajímavosti
- prase divoké, nemá přirozené nepřátele, jakými dříve byly vlk, rys a kočka divoká
- přiměřené stavy prasete divokého, udržuje člověk lovem
- prase divoké, lze považovat za velmi chytré a učenlivé zvíře, které se může stát domácím mazlíčkem, stejně dobře jako pes, či kočka.

Krmelce a Krmítka

Krmelec je jednoduchá dřevěná stavba umístěná nejčastěji v lese, která slouží pro přikrmování zvěře.

Přikrmování se obvykle provádí v zimním období, kdy je nedostatek potravy a není k dispozici zelené píce.
Do krmelce se zakládá seno pro přikrmování lesních savců z čeledě jelenovitých (jelen, daněk, srnec apod.).

Kromě toho bývají krmelce ještě doplněny o korýtka, kam se vkládá tzv. liz,

což jsou obvykle větší hroudy kamenné či hořečnaté soli, které zvířata v případě potřeby olizují a doplňují si tak chybějící tělesné soli.

Krmítko pro ptáky je jakékoliv zařízení vhodné pro předkládání potravy pro ptáky.
Používá se pro přikrmování ptáků především v zimě za holomrazů nebo při sněhové pokrývce, kdy ptáci obtížně hledají potravu.
Potrava vhodná do krmítek: semena, loupané ořechy, ovesné vločky, houska (neslaná), nastrouhaná mrkev,

tvaroh, maso nakrájené na kousky, vnitřní sádlo, lůj.
Potrava nevhodná do krmítek: čerstvé pečivo, slané pečivo, plesnivé pečivo, …

Seká, suší a váže do otýpek letnina z křovinaté buřeně, ostružiní, maliní a kopřiv, kterou má zvěř nesmírně ráda.

Je v ní totiž mnoho hodnotných živin. Obhospodařují se také myslivecká políčka, pěstují se na nich obiloviny i okopaniny

. Sklizená úroda se pak uskladňuje pro zimní přikrmování.

Opravují se myslivecká zařízení: zásypy (šikmá stříška, pod kterou se sypou plevy pro pernatou zvěř),

oborohy (čtyři kůly v zemi, mezi něž se dává seno; kryje je pohyblivá střecha, která podle úbytku sena sjíždí dolů), krmelce, solníky (rozštípnutý kůl v zemi se zasazeným kusem soli) nebo se budují nová.

Když nepřízeň počasí zabrání dostatečné sklizni prvního sena, musí se myslivci postarat o doplnění zásob na zimu senáží

 - druhou sečí. Z té se zavadlá tráva ušla-pává do sudů nebo silikonových pytlů, aby z ní unikl vzduch.

Zvěř má tuto senáž raději než vymáčené a vybělené seno. Se svezením posledního zrna ze žní začíná starost o bažanty.

Do zásypů v remízech se jim mezi plevy přihazuje pozvolna trochu zrna. Když přijde čas dozrávání kaštanů a žaludů,

organizuje se sběr tohoto dobrého jadrného krmiva, z něhož si zvěř vytváří tukovou vrstvu na zimu nejlépe.

Myslivecká zařízení odkud sledujeme zvěř:

www.valachnet.czwww.ttvlak.czwww.oms-karlovyvary.cz

kazatelna                                                            posed                                    sedačka

 

 Kachna divoká-březňačka

popis-kachny.jpg
Nejhojnější a největší divoce žijící kachna u nás.
   
   
   
   
   

 

 www.lovkachen.cz/zastrelte-si-kachnu/
   
   
   
   
   
   
   
   
   
   

 

Kachna divoká - Anas platyrhynchos

Nejhojnější a největší divoce žijící kachna u nás.

Samička kachny divoké - klikněte pro zobrazení detailuSamička kachny divokéAutor snímku: Lenka Kadlíková
třída ptáci - Aves
řád Vrubozobí - Anseriformes
čeleď kachnovití - Anatidae
rod kachna - Anas
druh kachna divoká - Anas platyrhynchos

Vzhled

Samice má přírodně hnědé peří s nepřehlédnutelnou, bíle olemovanou, temně modrou částí křídla. Samec je tradičně oděn do pestrobarevného kabátku. Kovově zelenou hlavu zdobí žlutý zobák. Zelenou hlavu od kaštanově hnědé hrudi odděluje bílý obojek. Zbytek těla přechází od modrozelených křídel až po světle šedé břicho. Samec též může pyšnit modrým zrcátkem na křídlech. Jak samec tak i samice mají červené až oranžové nohy.

Rozšíření

Jejím domovem jsou stojaté a pomalu tekoucí vody. Kachna má obzvlášť ráda rybníky a jezera s porostlým křovinatým či rákosovitým břehem. Často ji lze zahlédnout na parkových rybnících, kde si zvykla na lidi a s radostí přijme suche pečivo. Upozorňuji, pouze suché pečivo. Měkké čersatvé rohlíky či jiné pečivo ji mohou způsobit zažívací potíže. Mimo naší republiku se vyskytuje po celé Evropě, Asii, severní Americe a Africe.

Způsob života a potrava

Často ji lze zahlédnout na parkových rybnících, kde si zvykla na lidi a s radostí přijme suche pečivo. Upozorňuji suché pečivo. Měkké čersatvé rohlíky či jiné pečivo ji mohou způsobit zažívací potíže. Její hlavní potravou je však hmyz a jeho larvy, malí měkkýši nebo vodní i suchozemské rostliny. Kachna divoká patří mezi největší žravce mezi ptáky. Je schopna horlivě pronásledovat rybu, červa nebo i obojživelníka.

Jedná se o velice družného ptáka. Není vyjímkou, že ji spatříme mezi jinými druhem příbuzných ptáků. Spolu s nimi pak bojuje o potravu, která se zde přirozeně vyskytuje či kterou do rybníka hodíte vy. Pokud kachny zmerčí na městském rybníčku blížicího se člověka, rychle plavou ke břehu a čekají zda nedostanou něco na zub.

Pokud se stane, že se kachna divoká spáří s domácí kachnou (ta z tohoto druhu byla vyšlechtěna) tak mláďata ztrácí plachost kachny divoké a stávají se z nich krotké kachny domácí.

Naše republika je přibližně na hranici území, odkud se kachna stěhuje na zimu jižněji a kde zůstává, proto je lze u nás vidět i v zimě.

Rozmnožování

Sameček kachny divoké - klikněte pro zobrazení detailuSameček kachny divokéAutor snímku: Lenka Kadlíková

V době hnízdění tvoří dočasné páry. Páření probíhá téměř vždy ve vodě. Předchází mu různé umělecké a plavecké kousky samečka. Svá hnízda ze stonků a listů si staví jak při zemi tak i na stromech či zdech. Po dostavbě ho ještě vystele prachem. Pokud samička odchází od hnízda s vejci, nikdy je nezapomene zakrýt.

Po 25-30dnech samička vysedí 8 - 16 mláďat, která vodí 50-60 dní. První den mláďata ztráví na hnízdě. Ty další už na vodě poblíž břehu. Samec se v době hnízdění od samice odpojí.

 
 
 
 

 

 

Cervus elaphus - jelen lesní

jelen,laň,kolouch

 

Popis: Statný savec, jehož výška těla dosahuje až 150 cm, délka těla 250 cm a váha 110-250 kg. Hlava se směrem dopředu zužuje. U samců je zdobena výrazným parožím, které je silně větveno. Obě lodyhy parohů mohou vážit až úctyhodných 15 kg.  Samci parohy shazují v období mezi únorem a dubnem. Samice paroží nemají. Ocas je výrazný, vždy kratší než ušní boltec, jednobarevný, zrcátko není čistě bílé. Zbarvení je rozdílné dle roční doby. V letních měsících je červeno-hnědé, v zimě rezavo-hnědé až šedé. Mladí jedinci jsou do věku 2 - 3 měsíců bíle kropenatá.

Rozšíření: Euroasijský druh. Na Evropském kontinentu se s jelenem setkáme na většině území. Centrem výskytu jsou země jako Francie, Německo, ČR, Slovensko, Rakousko, Polsko, Rumunsko a Ukrajina. V Asii se druh vyskytuje v širokém okolí Kavkazských hor, jihovýchodním Rusku, Číně (Mandžusko a dále do vnitrozemí). Jako nepůvodní druh byl vysazen v Severní a Jižní Americe, Austrálii a na Novém Zélandu.

V České republice jde o druh obývající lesní komplexy všech typů (horské i lužní) po celém území. Centrem výskytu jsou Sudetské pohoří, Český kras, Beskydy a oblasti nížinných a lužních lesů na střední a jižní Moravě.

Biologie a ekologie: Jelen lesní je původně druh lesostepním, jež se v průběhu evoluce a vlivem zániku původních biotopů přesunul do lesů vyšších poloh. Většinu roku tráví laně spolu s kolouchy odděleně od jelenů. V září až říjnu, tedy v době říje, si statní a silní jedinci shromaždují okolo sebe větší počet laní, které obhajují proti jiným samcům. V době říje se samci ozývají silným troubením a také v této době nepřijímají potravu. Samice rodí většinou jednoho koloucha. Jeleni jsou aktivní převážně v noci (hlavně v pozdních večerních a časných ranních hodinách chodí na pastvu), přes den odpočívají. Hlavní složkou jeleního jídelníčku jsou traviny a zelené části rostlin, také plody keřů, kůra a někdy i houby. Příležitostně se živí kukuřicí a ovocem. V přirozeném prostředí se dožívá 15 - 20 let. .

 

Úlomky

 

 

Obrazek

Úlomky symbolizují spojení myslivce s přírodou. Rozeznáváme několik druhů úlomků, a to třívýhonkový, jednovýhonkový a pětivýhonkový. Jde o ulomenou - nikoliv uříznutou - větvičku jehličnaté či listnaté dřeviny, její koncové rozvětvení (u úlomku třívýhonkového o třech koncích, u úlomku pětivýhonkového celkem pět výhonků) či její konec (úlomek jednovýhonkový). Úlomky mají být velikosti dlaně, pětivýhonkový o něco větší. Odlomí se z dřeviny poblíž ulovené zvěře, dnes již nezáleží na tom, z jaké; dříve i pro toto platila přísná pravidla. Ani dnes však nepoužíváme dřevin cizokrajných nebo chránčných. Úlomky se dávají po úspěšném lovu veškeré spárkaté zvěře obojího pohlaví, ze zvěře pernaté po ulovení tetřeva, tetřívka; jeřábka, divokého krocana, bažanta královského, dále za medvěda, vlka, rysa, divokou kočku, jezevce a lišku. Některá zvěř zde vyjmenovaná je však hájena.
Úlomky - poslední pocta zhaslé jelení zvěři

Zhaslou zvěř položíme podle tradice na pravý bok. Třívýhonkové úlomky bereme obvykle dva. Jeden vsune lovec lícem nahoru (k větrníku) a ulomeným koncem zvěři do svíráku (\"poslední hryz\") či klovce (\"poslední zob\") jako poslední pozdrav rodné honitby. U šelem se tento úlomek nepoužívá. Další třívýhonkový úlomek, lehce otřený o barvu vstřelu či výstřelu, si lovec zasune za stuhu na pravou stranu klobouku a nosí jej až do konce téhož dne. Tento lovecký úlomek je znamením šťastného výsledku lovu.  . Jednovýhonkový úlomek (říkalo se mu vstřelový) se vsunul spárkaté zvěři do střelné rány na levém (obnaženém) boku. Jeho prapůvodní význam byl hygienický, měl zabránit, aby se do rány nedostal hmyz. Pětivýhonkový úlomek se pokládal na komoru spárkaté zvěře na znamení řádného mysliveckého ulovení; říkalo se mu úlomek vlastnický. U samčí zvěře směřovala ulomená část snítky k paroží, u samičí zvěře vrcholová část k hlavě. Je-li lovec sám, pak všechny úlomky udílí on. Jde-li s lovcem průvodce, pak tento dává všechny úlomky. Lovecký úlomek odevzdá následovně. Lovec stojí na straně paroží (slechů, temene hlavy), průvodce naproti, oba mají smeknuto. Předávání se děje nad hlavou složeného kusu; průvodce podává levou rukou na klobouku (služební čepici) úlomek lícem vzhůru, ulomeným koncem směrem k lovci. Průvodce doprovodí předávání úlomku krátkým proslovem, např.: \"Pane X., blahopřeji vám k ulovení tohoto jelena a přijměte podle staré myslivecké tradice úlomek, lovu zdar!\" Lovec drží klobouk také v levé ruce, pravicí převezme úlomek a zasune si ho za stuhu na pravou stranu klobouku. Svou vděčnost vyjádří průvodci tím, že jeden boční výhonek z úlomku odlomí, vrátí stejným způsobem na klobouku průvodci s poděkováním: \"Pane Y., děkuji vám, že jste mě přivedl k ráně a přijměte, prosím, část úlomku, lovu zdar!\" Průvodce si část úlomku zasune též na pravou stranu klobouku a podají si pravice. Byl-li nutný dosled, předává lovci úlomek vůdce psa. Lovec odlomí jednu postranní snítku z úlomku, předá ji zpět vůdci, který ji může zastrčit psovi za obojek. Je-li přítomen lovecký průvodce, předá mu lovec druhý postranní výhonek.
Při čekání a na šoulačce náleží střelci úlomek za každý střelený kus, byť jich ulovil i více v témže dni. Podle myslivecké etiky však nemá lovec střílet na další kus zvěře, pokud by nebyl předchozí případně dosledován. .
Při společných lovech se též používají úlomky. Úlomky (třívýhonkovými) se mohou myslivci zdobit i při různých mysliveckých podnicích (zkoušky loveckých psů, střelecké soutěže, aj.). Jde o tzv. stavovské úlomky a nosí se na levé straně klobouku. Tzv. poslední úlomek (třívýhonkový) si dávají myslivci také na levou stranu klobouku, doprovázejí-li zemřelého druha. Potom své úlomky vhazují do hrobu jako \"poslední pozdrav\". Při kremaci položí poslední úlomek opatřený černým flórem ke katafalku, řečník hovořící za mysliveckou organizaci.

Srnec obecný

řád : Sudokopytníci
čeleď : Jelenovití
rod : Srnec
druh : Srnec obecný
vědecký název : Capreolus capreolus
výskyt : Areál rozšíření zahrnuje téměř celou Evropu, chybí na Islandu a v Irsku, v kontinentální tundře a v suchých stepích a polopouštích; asijské populace jsou řazeny k jinému druhu (srnec sibiřský, C. pygargus).
výskyt v ČR : Běžný druh všude od nížin po hřebeny hor, kam rovněž občas zabíhá.
popis : Nejmenší evropský zástupce jelenovitých. Vyznačuje se mírně klenutým hřbetem, nízko nasazeným krkem a zakrnělým ocasem, zcela ukrytým v srsti. Nemá předoční žlázu jako jeleni a jeho paroží je krátké a jednoduché, nanejvýš se 3 výsadami. V létě převládá ve zbarvení rezavě červený odstín, zimní srst bývá nažloutle šedá až šedohnědá s tmavším hřbetem a šíjí. Bílá skvrna na zadku má u samců oválný tvar, zatímco u samic je okrouhlejší až srdčitá. Mláďata jsou hnědá nebo žlutohnědá s řadami bílých a nažloutlých skvrn, které mizí ve stáří 1-2 měsíců.
způsob života : Nejlépe mu vyhovuje otevřená krajina s menšími lesíky, křovinami, loukami a poli. Během léta žije většinou jednotlivě na nevelkém území v okruhu 1-3 km. Nejvíce času věnuje odpočinku a přežvykování, vychází na pastvu v podvečer a v noci, není-li rušen i ve dne. Pouze necelé tři hodiny denně prospí. V potravě převládají různé druhy bylin a trav, dále se v ní objevují větve a listy keřů, houby, spadané plody a polní plodiny. V otevřené krajině se začátkem podzimu obě pohlaví shlukují do různě početných stád (10-100 jedinců), která se potulují po polích s ozimy, pícninami a zbytky okopanin či kukuřice. Vedoucím zvířetem bývá nejčastěji některá ze starších samic. V nížinách leckde přivykl tomuto stádovému způsobu života celoročně, jinde se společenstva rozpadají až zjara, kdy samci začínají s vytloukáním paroží a osamostatňují se. Hrubým bekavým hlasem varuje před nebezpečím a zároveň i soka před vstupem do teritoria, jehož hranice značí výměškem několika typů pachových žláz. K vlastní říji dochází až uprostřed léta a od října do listopadu samci paroží shazují. Z utajené březosti v trvání 40-41 týdnů připadá na vlastní vývoj zárodku jen asi polovina doby. Někdy ovšem dochází i k náhradní podzimní říji v listopadu a prosinci, a pak klidové stadium odpadá. Samice mívají 1-2 mláďata (vzácně i 3-4), která rodí na přelomu května a června. Zpočátku zůstávají v úkrytu ve vysokém podrostu a matku následují až po 2 týdnech. Navzájem se dorozumívají jemným pískáním. Od 3. týdne přecházejí postupně na zelenou potravu, ale mateřským mlékem se přikrmují až do zimy. Pohlavně dospívají ve 2. roce života a v zajetí se dožívají až 18 let. Srnec u nás patří k nejběžnější lovné zvěři (doba lovu 16.8.-30.9., samice a mláďata 1.9-31.12.), 

ZÁLOMKY

Obrazek 

Od úlomků nutno odlišovat zálomky. Jejich používáním se lovci dorozumívali jako němou mysliveckou mluvou již v dávných dobách. Nezasvěcení těmto znamením nerozuměli. Zálomky jsou rovněž větvičky uříznuté, ulomené, někdy pouze nalomené či zalomené, kterými značíme určitá místa jako například stanoviště lovce, nástřel, tedy místo, kde stála zvěř v okamžiku výstřelu, upozorňující na nějaké zařízení, něco přikazují či zakazují. Větvičky bývají různé velikosti, rozličně upravené, vše to se řídí stanovenými pravidly.

Při osamělých lovech se setkáme se dvěma mysliveckými zvyky či pojmy. Názvem "lovecké právo" se rozumí jedlé vnitřnosti spárkaté zvěře neboli drob. Patří tomu, kdo ulovenou zvěř vyvrhl, tedy střelci nebo průvodci. Poslední poctou ulovené zvěři je "stráž u zhaslého kusu". Jde o chvíli pozdržení se u střelené zvěře a zamyšlení, o okamžiky splynutí s přírodou, kdy lovec znovu v duchu prožívá úspěšný lov. Tento zvyk má kromě morálního i praktický význam, kus může totiž vychladnout.  . Při společných lovech platí zásada "první kule, poslední brok". Střílelo-li například na divoké prase více lovců, je kus přiřčen tomu lovci, jehož zásah zvěř smrtelně zranil, byť se i kus nesložil v ohni a musel být proveden dosled. Tato rána se považuje za "první kuli". Nemusí být první v pořadí, jestliže zvěř byla předchozími zásahy jen poraněna. Další případné zásahy - po "první kuli" - mohou být jen rány dostřelné. "Poslední brok" při honech na drobnou zvěř znamená, že úlovcem složené zvěře je poslední střelec, který na kus střílel a po jehož ráně se kus složil, zhasl. Nečítá se ovšem takzvané "střílení do hrobu" na zvěř již zhasínající.
Po ukončení honu tedy společného lovu na drobnou zvěř se může pořádat poslední leč. Jde o přátelskou schůzku všech účastníků honu spojenou s pohoštěním. I v jejím průběhu se dodržují některé myslivecké zvyky. 

PREHISTORIE LOVECTVÍ

Prehistorie
Žili v tlupách, které byly pohyblivé, potravu získávali sběrem. Významné
bylo ovládnutí ohně vzhledem
 k snadnější přípravě potravy, k ochraně před zimou a před velkými dravými zvířaty. K nejstarším
činnostem člověka patřil lov.

 Lov provozovaný většinou v tlupách,nebyl výsadním právem,

zvířata byla přírodním bohatstvím, lovil každý, kdo potřeboval, kdykoliv a kdekoliv.
Vyskytoval se
mamut, tur, los, sob, jelen, bobr, medvěd, vlk, rys a další nejrůznější velká a drobná zvířata.
Původní lovecké zbraně byly jednoduché:
kyj, opracovaný kámen
čili pěstní klín, používaly se různé lsti-
lapací jámy, nahánění zvířat nad srázy. Ulovená zvířata poskytovala kromě potravy též
kůže, kožešiny na oděv, parohy, rohy a kosti sloužící jako stavební materiál, k výro
bě různých
nástrojů, ozdob. K pozdější lovecké výzbroji patřil luk se šípy, oštěp (s hrotem pazourkovým,
kostěným, parohovým, později kovovým), sekera a nůž z téhož materiálu.
 
Předfeudální doba
Bohatství zvěřiny v naší pravlasti bylo podmíněno souborem příznivých podmínek
mírným podnebím,příhodným
utvářením terénu, hojnou a rozmanitou vegetací; pralesy (dub, buk, smrk,
jedle s příměsí břízy, jilmu, borovice, aj.) a močály se střídaly se s
tepí a křovinným porostem.
V 9. století existuje
předfeudální Velkomoravská říše; archeologické vykopávky přinesly doklady vztahující se i k lovu
včetně sokolnictví. Nastal úbytek druhů velkých sav
ců, mamut vymizel již v dávnověku, tur, zubr a sob
na počátku historické doby. Lov jako hlavní zdroj obživy ztratil na důležitosti, stal se doplňkovým
zdrojem potravy, většinou byl provozován jedním lovcem. Poče
tní stavy zvěře takovému lovu vtehdejší době
dostačovaly, nebylo nutné o ni zvláště pečovat.
 Nastala spojitost lovu s územím, lov přestával být
právem všech, právo lovu bylo spjato s vlastnictvím půdy.
-
feudalismus
S rozdělováním půdy, s nabýváním majetku a s postupující dělbou práce se společnost začala
jednak diferencovat, vzniká nadřízená a podřízená vrstva, jednak soustřeďovat kolem význačných ro-
dů. Jako obydlí si staví vládnoucí vrstva dvorce, tvrze, hrady, ostatní obývají vsi. Řízení společnosti
se postupně centralizuje, feudálové soustřeďují moc, vzniká pojem státu.
Do čela společnosti se dostává panovník-výsadní právo
Panovník vyhrazoval právo lovu. Mohlo být sice leníkovi propůjčeno, ale zpravidla pro lov
drobné zvěře, kdežto zvěř velká (např. jelení, černá, los-
který se u nás vyskytoval do 13. století) zůstala
vyhrazena panovníkovi.

19.století
Rozvoj lesního hospodářství,ubývá jelení zvěř a přibývý srnčí,rozvoj bažantnictví.
148 zrušeno poddanství a roku 1849 vychází zákon o myslivosti č.154:právo myslivosti bylo
spojeno s vlastnictvím půdy

20.a 21.století
1923  založena mysl.organizace:Československá myslivecká jednota
1929  vychází tzv.malý honební zákon pojednávající o dobách lovu a hájení zvěře a o vydání lov.lístků.

12.9.1992 Českomoravská myslivecká jednota (ČMMJ)předseda -prof.Ing.Josef Hromas
Obchodní organizace ČMMJ:pojišťovna HALALI, MYSLIVOST,INTERLOV...
Českomoravská kynologická jednota ČMKJ

Spisovatelé naší myslivosti: PROF.ING.ANTONÍN DYK,JOSEF ŽALMAN
Kynologové:Karel PODHAJSKÝ,FRANTIŠEK HOUSKA,RICHARD KNOLL